Whocon 2015 anb Kuku se socializuje

18. října 2015 v 15:19 | Kokido Kuku |  Random kecy malé Whovianky
Nevím, kdy přesně tenhle článek dopíšu, ale v momentě, kdy začínám, je deset v sobotu večer, právě jsem se vrátila z Whoconu, pořádně jsem jedla naposled někdy v pátek, měla bych jít spát, ale jsem strašně spokojená a po dlouhé době i celkem šťastná, což je pro někoho s depresí celkem big deal. To jen abych vás uvědla do děje.

Tohle byl můj první Whocon a myslím, že nebyl poslední. Rozhodnutí pořídit si vstupenku bylo poměrně impulzivní. Poté, co mi došla výplata na účet, jsem si jednoho dne uvědomila, že mám peníze a že je můžu utratit, takže proč ne, že ano.
Nicméně pod vlivem vejšky, stresu, blížícího se odjezdu na Erasmus a podobných milých záležitostí se mi na Whocon chtělo čím dál míň, navíc jsem měla jít sama, což taky neni uplně terno, no každopádně přišel soudný den.

Takže jsem se zpocenejma zádama dolítla ze školy (rozumějte dojela vlakem, přesedla na bus a dojela busem skrz totálně zacpaný Brno), rozhodla se, že si s sebou nebudu brát skoro nic, naházela věci do batůžku a igelitky a v nádherně podzimním počasí (chcalo jako prase) vyrazila na Whocon.
Následující hodinu jsem chodila po Brně, vymýšlela nadávky na svou adresu a snažila se přijít na to, jakto, že po dvaceti letech se pořád nevyznám v blbým Brně. Pak jsem to vzdala, zavolala fotříkovi a ten mě nasměroval.
Další zádrhel nastal v momentě, kdy mi někdo před nosem, zabouchl dveře do recepce a to tak, že velmi. Takže jsem ještě asi pět minut ležérně postávala v dešti a předstírala, že na někoho čekám a píšu esemesku. Ahem.
Pak přišel někdo otevřít a zaklínit dveře, takže jsem (samozřejmě pořád ležérně) vplula dovnitř, vyfasovala vstupenku a šla se ubytovat, co nejrychleji to ělo, poněvadž ze mě všude kapala voda.
Zóna ticha byla překvapivě útulná, takže jsem zabrala místo pod radiátorem, udělala si pelíšek a pak vyrazila do davu.
O deset minut později jsem byla na pokraji panického záchvatu.- Měla jsem asi hodinu do první přednášky, všude byli lidi a neznala jsem vůbec nikoho, takže jsem posedávala na parapetu někde v chodbě a pokoušela se vypadat zaměstnaně, aby se se mnou náhodou někdo nechtěl začít bavit. Ať žije sociofobie.

První přednáška, na kterou jsem se nasáčkovala, byla Vedlejší postavy. Mluvilo se o zajímavých vedlejších postavách (já vím, nečekaně) a o potenciálních budoucích společnících Doktora. Padaly zajímavé návrhy. Třeba Halina Pawlovská, Jára Cimrman a tak podobně. Bylo to celkem vtipné. A nejlepší část byla, že na konci se ke mně sám a dobrovolně přihlásil kámoš z gymplu. Nepoznala jsem ho, páč když jsme se viděli naposledy, jednak byl o metr menší a jednak nebyl oblečený jako Devátý.
Pro mě nastala zajímavá situace. Když na to přijde řeč, vždycky říkám, že nejbezpečněji bych se v Tardis cítila s Devátým. Tady se mi to potvrdilo v praxi. Teď když jsem měla svého Doktora s sebou, byla jsem mnohem klidnější a konečně se začala bavit.
Slavnostní zahájení a besedu s překladateli jsme oba prostáli, páč došly židle. To ale nijak zvlášť nevadilo. Následovala křest Siluety (byla to Silueta? Myslim, že jo.), které se účastnil i hvězdný host Whoconu, Peter Purves. Je to mimořádně rozkošný děda, co se jenom kvůli nám naučil česky myslím dvě věty na uvítání, který už si bohužel nepamatuju.
Ve stejném sále následovala přednáška Kdo je ta ženská?! Aneb Missy. Haprovala technika, ale i tak to bylo dost vtipný. Michelle je neuvěřitelná. Mám napsaných pár titulů a hodlám v brzké době přepadnout internet za účelem nějakého binge watchingu.
Pak jsem se přesunula na Nepovedené filmy s Sherlockem Holmesem. Zmiňovala jsem se, že paralelně s Whoconem probíhal i Sherlocon? No tak se zmiňuju teď. To bylo hodně vtipné. Dospěla jsem k závěru, že by Asylum mělo mít zakázaný točit filmy, jejich výplody jsou totiž naprosto neuvěřitelný.
Ještě chvíli jsem koukala na ruskou verzi Sherlocka, kterou promítali hned potom. Je to naprosto luxusní záležitost, mistrně udělaný, vážně. Rozhodně doporučuju pozornosti. Nicméně kolem půlnoci jsem se sbalila a šla spát. Respektive lehnout si na bundu, přikrýt se spacákem a pokoušet se spát. Usnula jsem na chvilku až pozdě v noci.

Ráno jsem se šla učit galifrejsky na Galifrejštinu pro začátečníky. Myslím, že tomu začínám přicházet na kloub, přinejmenším svoje jméno jsem napsala správně. Takhle - ta slečna to tvrdila. Měla bych se učit nizozemštinu, ale myslím, že skončím u moderní galifrejštiny.
Načež jsme se s Devítkou přesunuli na Daleka v průběhu věků. To bylo hodně zajímavé. Bohužel mám pocit, že si toho moc nepamatuju, bylo to tolik informací, měla jsem si dělat poznámky.
Fimo s Doktorem! Aneb návrat do školky a k plastelíně. Vyrobila jsem si Adiposka, který se mi pak v tašce poněkud splácl, ale pořád je roztomiloučký. Respektive já jsem s ním spokojená. Ještě ho musím dopíct v troubě.
Následující díru jsem vyplnila opět ruským Sherlockem Holmesem. V půlce jsem se odsunula na Mastera 101. Chci je vidět všechnyyy! Nedělám si srandu, dost mě to motivovalo zase si najít čas na Classica. Taky jsem ocenila, že přednášející nezepsula Mastera z filmu až do pekel, mám ho totiž ráda a všichni jsou na něj dost zlí. Myslím fandom, nikoliv osazenstvo filmu, jen aby bylo jasno.
Pak jsem ještě stihla ulovit poslední tašku ve workshopu Malování na tašky. Přišla jsem v polovině, takže za tu hodinu jsem zmákla sotva náčrtek a bude s tím ještě hodně práce, ale už se těším, až si to dodělám :3. Jsem jak malá, já vím.
Následně jsem naklusala na Čtvrtého Doktora. Jenom tak ze zvědavosti. Ještě jsem ho neviděla, ale vždycky se mi líbil a zdá se, že se těší tak nějak všeobecné oblíbenosti.
A potom jsem hodinu plantala po areálu, sbalila se, vykecávala s Devátým a čekala, až začne promítání. To začalo se zpožděním, ale zase jsme si užili Peter Purvese procházejícího na centimetry od nás. Člověk se holt musí umět radovat z maličkostí.
Promítal se film z roku 1996, Enemy Within. S dabingem. Dávno ztracený český dabing v čele s Alešem Procházkou se před rokem objevil u jednoho z letošních přednášejících, který si to před tím milionem let, když to běželo na ČT1, nahrál na kazetu. Haaaaaleluja.
Bohužel jsme museli vypadnout dřív, abychom stihli bus.

Mimochodem, přesvědčila jsem se, že vydržet na conu bez jídla není zas takový problém. Od pátku do soboty do večera jsem snědla snickersku, balíček tyčinek a perníček. A dvakrát si dala úžasný Irish Cream v čajovně. Zamilovala jsem se do té čajovny, byla fakt skvělá!
Jsem ohromně spokojená. Máti je spokojená, že jsem spokojená, protože nakonec to byl můj dárek k narozkám. Pořídila jsem si knihu, Essential Guide, která vyšla hádám k padesátému výčí DW. Potom plakát velký jako kráva, s Dvanáctým, Clarou a hořícím Londýnem. Půjde nad postel. A taky spoustu placek, přirozeně. No dobře, asi tři.

Kdybych nemusela do školy, byl by to ideální víkend.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ella,ellaveci ella,ellaveci | E-mail | Web | 5. prosince 2015 v 13:24 | Reagovat

Ooooow, tak to je hezké! Doufám, že příští rok se na Whoconu potkáme :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama