Říjen 2015

Doctor Who: Enemy Within

20. října 2015 v 21:14 | Kokido Kuku |  DW filmy
Na Whoconu jsem se ke svému překvapení dozvěděla, že fandom k tomuto počinu nezaujímá zas až tak nenávistný postoj, jak bych čekala. Tak nějak ho všichni akceptují, což je dobře, protože jsem ho aspoň nemusela bránit vlastním tělem. Panuje všeobecný názor, že je to prostě americká ptákovinka, která nenadchne, ale ani neurazí.
O co zhruba jde. Poté, co byl Master konečně popraven, Doktor plní jeho poslední přání a převáží jeho ostatky na Galiffrey. Samozřejmě se vší opatrností, přece jen je to Master. Nicméně ani všechna opatrnost nebyla dost, Master unikl a Tardis musela nouzově přistát na Zemi. V Chicagu. Sedmý Doktor se pak nedopatřením vynořil přímo uprostřed přestřelky pouličních gangů v Chinatownu.
Po převozu do nemocnice a neúspěšné operaci umírá a v márnici regeneruje. Nový, Osmý, je dezorientovaný, vyděšený a má na sobě prostěradlo, Plus má amnézii. Prostě kombinace za všechny prachy.

Naštěstí pro něj narazí na Doktorku, která ho den předtím operovala. Následuje trocha neškodného stalkingu. Nakonec ji přesvědčí, že je opravdu ten chlap, který jí včera umřel na operačním stole, takže Grace ho vezme domů a začnou pracovat na jeho zotavení. Které mimo jiné, zahrnuje boty.

Mezitím se Master ve formě slizké hadovité věci přesune do těla saniťáka Bruce. Jelikož tělo obyčejného člověka není zrovna stavěné na to, aby v něm bydlel Master, začne se jaksi rozkládat. Master potřebuje Doktorovo tělo.
Takže následuje spousta honiček, stresu a pár vtipných momentů - jízda na motorce, jelly babies, "this is an AMBULANCE" a tak dále. Přirozeně to všechno dobře dopadne, Země je zachráněna, Master se jde bodnout a všichni jsou v pohodě.
Film s několika věcmi balancuje na tenkém ledě. Často je vyčítáno, že Mastera hraje Američan. Nicméně přednášející na Whoconu vznesla zajímavou poznámku - Tardis přistála v podělaném Chicagu. To měl Master čvachtat kolem a hledat si Brita??
Taky Eric Roberts je dobrý herec, ačkoliv lidi mají zjevně problém tomu věřit. Jeho Master je fajn, mám ho ráda! Má pár naprosto kouzelných momentů a několik legendárních hlášek.

...a samozřejmě !This won´t hurt...much." Zásadním problémem tohohle Mastera je pro mě kostým. To je prostě šeredné. Pardon, ale je. Přeplácané a šeredné. Ale aspoň máme hlášku, že ano.
Další věc je Osmého zrzavost. Osmý je v určitém světle prostě zrzavý. Jak dlouho už Doktor chce být zrzavý? Asi tak milion let? A najednou si přijde Osmý a je zrzavý. Nebo rozhodně nejzrzavější, co kdy byl. Navíc Paul McGann je opravdu okouzlující exemplář lidské rasy, je roztomilý, Tardis mu sluší a za posledních dvacet let v podstatě nezestárl. Podle mě je jako Doktor perfektní a děsně mě mrzí, že nemá vlastní sérii.

Ačkoliv Devátý je "můj Doktor", pro Osmého budu mít navěky soft spot.

Co mi trochu vadilo byla ta jakože lovestory. Na jednu stranu je hezké, že Grace má prvenství - první společnice, kterou Doktor políbil, ale na druhou stranu se mi obvykle nelíbí, když má Doktor něco jako romanci. Obykle mi to těžce nesedne. Tak tak jsem zpracovala River. A tady to vyznívalo vyloženě jako něco, co tam plácli jako tahák. Jako by příběh bez romantiky nestál za to, aby se jím někdo zabýval.
Nicméně nebylo to tak hrozné, nikdo na to moc nepoukazoval a žádné velké ocicmávání se taky nekonalo. Takže vlastně cajk.

Mám tuhle záležitost ráda. Možná by se tomu dalo říkat guilty pleasure. Ale Eight je prostě zlatíčko.


DW 1x08 - Father´s Day

20. října 2015 v 20:22 | Kokido Kuku |  1. řada

Dámy apánové, přichází deprese.
Tohle je jedna z nejsmutnějších epizod vůbec. Rose se rozhodne, že chce vidět den, kdy její táta zemřel, Mrzí ji, že zemřel sám na ulici. Doktor ji tam vezme a skončí to přsně tak, jak byste čekali - Rose nevydrží a taťku zachrání, což uvězní auto, které ho mělo srazit, v jakési smyčce, objeví se obludy a celkově se hodně věcí pokazí.
Tuhle epizodu si pamatuju ze dvou důvodů - depka a opravdu děsný digitální mimozemšťani. Ti byli opravdu špatní, ale pro mě to fakticky nebyl střed epizody. Jenom se to fakticky nedalo přehlídnout. I mean, come on. Je to šeredný. A trochu vtipný, abych pravdu řekla, takovej smug face.

K té lince s taťkou. Nikdy nikdy nikdy bych nechtěla vidět nic takového. Prostě nikdy. Vyhýbala bych se tomu dni jak čert kříži, protože to si přímo říká o nějaký parádní fuck up. Samozřejmě že bych to nevydržel a narušila časoprostor a všechny ty kraviny. Kdo by jenom stál a koukal, jak jeho tátu srazí auto?
Strašně mě ničí ty části, kde Jackie držkuje na Peta. Občas říkáme věci, které bychom neřekli, kdybychom si pořádně uvědomovali, že lidi tu nejsou navěky.
Rozhovor Rose s Petem, kde mu říká, jak super byl táta a on se nepoznává, je taky dost otřesná. Málokdo si uvědomuje, co dělá špatně. Pete si to uvědomuje, že jako otec nebyl perfektní. Částečně proot, že většinu času byl mrtvý.
1k doctor who mine Billie Piper Rose Tyler father
Takže ano, velká deprese, opravdu velká. Svým způsobem ten díl nemám ráda, ale na druhou stranu mám pocit, že je to jedna z nejlepších epizod vůbec. Popravdě, ty mimozemšťani by tam ani nemuseli být. Mimochodem, Pete vypadá trochu jako pan Weasley, nezdá se vám? Páč mi se zdá.
(Ne, prostě to v životě nepochopím, kde na to vzala koule. Mě by to zabilo.)

Whocon 2015 anb Kuku se socializuje

18. října 2015 v 15:19 | Kokido Kuku |  Random kecy malé Whovianky
Nevím, kdy přesně tenhle článek dopíšu, ale v momentě, kdy začínám, je deset v sobotu večer, právě jsem se vrátila z Whoconu, pořádně jsem jedla naposled někdy v pátek, měla bych jít spát, ale jsem strašně spokojená a po dlouhé době i celkem šťastná, což je pro někoho s depresí celkem big deal. To jen abych vás uvědla do děje.

Tohle byl můj první Whocon a myslím, že nebyl poslední. Rozhodnutí pořídit si vstupenku bylo poměrně impulzivní. Poté, co mi došla výplata na účet, jsem si jednoho dne uvědomila, že mám peníze a že je můžu utratit, takže proč ne, že ano.
Nicméně pod vlivem vejšky, stresu, blížícího se odjezdu na Erasmus a podobných milých záležitostí se mi na Whocon chtělo čím dál míň, navíc jsem měla jít sama, což taky neni uplně terno, no každopádně přišel soudný den.

Takže jsem se zpocenejma zádama dolítla ze školy (rozumějte dojela vlakem, přesedla na bus a dojela busem skrz totálně zacpaný Brno), rozhodla se, že si s sebou nebudu brát skoro nic, naházela věci do batůžku a igelitky a v nádherně podzimním počasí (chcalo jako prase) vyrazila na Whocon.
Následující hodinu jsem chodila po Brně, vymýšlela nadávky na svou adresu a snažila se přijít na to, jakto, že po dvaceti letech se pořád nevyznám v blbým Brně. Pak jsem to vzdala, zavolala fotříkovi a ten mě nasměroval.
Další zádrhel nastal v momentě, kdy mi někdo před nosem, zabouchl dveře do recepce a to tak, že velmi. Takže jsem ještě asi pět minut ležérně postávala v dešti a předstírala, že na někoho čekám a píšu esemesku. Ahem.
Pak přišel někdo otevřít a zaklínit dveře, takže jsem (samozřejmě pořád ležérně) vplula dovnitř, vyfasovala vstupenku a šla se ubytovat, co nejrychleji to ělo, poněvadž ze mě všude kapala voda.
Zóna ticha byla překvapivě útulná, takže jsem zabrala místo pod radiátorem, udělala si pelíšek a pak vyrazila do davu.
O deset minut později jsem byla na pokraji panického záchvatu.- Měla jsem asi hodinu do první přednášky, všude byli lidi a neznala jsem vůbec nikoho, takže jsem posedávala na parapetu někde v chodbě a pokoušela se vypadat zaměstnaně, aby se se mnou náhodou někdo nechtěl začít bavit. Ať žije sociofobie.

První přednáška, na kterou jsem se nasáčkovala, byla Vedlejší postavy. Mluvilo se o zajímavých vedlejších postavách (já vím, nečekaně) a o potenciálních budoucích společnících Doktora. Padaly zajímavé návrhy. Třeba Halina Pawlovská, Jára Cimrman a tak podobně. Bylo to celkem vtipné. A nejlepší část byla, že na konci se ke mně sám a dobrovolně přihlásil kámoš z gymplu. Nepoznala jsem ho, páč když jsme se viděli naposledy, jednak byl o metr menší a jednak nebyl oblečený jako Devátý.
Pro mě nastala zajímavá situace. Když na to přijde řeč, vždycky říkám, že nejbezpečněji bych se v Tardis cítila s Devátým. Tady se mi to potvrdilo v praxi. Teď když jsem měla svého Doktora s sebou, byla jsem mnohem klidnější a konečně se začala bavit.
Slavnostní zahájení a besedu s překladateli jsme oba prostáli, páč došly židle. To ale nijak zvlášť nevadilo. Následovala křest Siluety (byla to Silueta? Myslim, že jo.), které se účastnil i hvězdný host Whoconu, Peter Purves. Je to mimořádně rozkošný děda, co se jenom kvůli nám naučil česky myslím dvě věty na uvítání, který už si bohužel nepamatuju.
Ve stejném sále následovala přednáška Kdo je ta ženská?! Aneb Missy. Haprovala technika, ale i tak to bylo dost vtipný. Michelle je neuvěřitelná. Mám napsaných pár titulů a hodlám v brzké době přepadnout internet za účelem nějakého binge watchingu.
Pak jsem se přesunula na Nepovedené filmy s Sherlockem Holmesem. Zmiňovala jsem se, že paralelně s Whoconem probíhal i Sherlocon? No tak se zmiňuju teď. To bylo hodně vtipné. Dospěla jsem k závěru, že by Asylum mělo mít zakázaný točit filmy, jejich výplody jsou totiž naprosto neuvěřitelný.
Ještě chvíli jsem koukala na ruskou verzi Sherlocka, kterou promítali hned potom. Je to naprosto luxusní záležitost, mistrně udělaný, vážně. Rozhodně doporučuju pozornosti. Nicméně kolem půlnoci jsem se sbalila a šla spát. Respektive lehnout si na bundu, přikrýt se spacákem a pokoušet se spát. Usnula jsem na chvilku až pozdě v noci.

Ráno jsem se šla učit galifrejsky na Galifrejštinu pro začátečníky. Myslím, že tomu začínám přicházet na kloub, přinejmenším svoje jméno jsem napsala správně. Takhle - ta slečna to tvrdila. Měla bych se učit nizozemštinu, ale myslím, že skončím u moderní galifrejštiny.
Načež jsme se s Devítkou přesunuli na Daleka v průběhu věků. To bylo hodně zajímavé. Bohužel mám pocit, že si toho moc nepamatuju, bylo to tolik informací, měla jsem si dělat poznámky.
Fimo s Doktorem! Aneb návrat do školky a k plastelíně. Vyrobila jsem si Adiposka, který se mi pak v tašce poněkud splácl, ale pořád je roztomiloučký. Respektive já jsem s ním spokojená. Ještě ho musím dopíct v troubě.
Následující díru jsem vyplnila opět ruským Sherlockem Holmesem. V půlce jsem se odsunula na Mastera 101. Chci je vidět všechnyyy! Nedělám si srandu, dost mě to motivovalo zase si najít čas na Classica. Taky jsem ocenila, že přednášející nezepsula Mastera z filmu až do pekel, mám ho totiž ráda a všichni jsou na něj dost zlí. Myslím fandom, nikoliv osazenstvo filmu, jen aby bylo jasno.
Pak jsem ještě stihla ulovit poslední tašku ve workshopu Malování na tašky. Přišla jsem v polovině, takže za tu hodinu jsem zmákla sotva náčrtek a bude s tím ještě hodně práce, ale už se těším, až si to dodělám :3. Jsem jak malá, já vím.
Následně jsem naklusala na Čtvrtého Doktora. Jenom tak ze zvědavosti. Ještě jsem ho neviděla, ale vždycky se mi líbil a zdá se, že se těší tak nějak všeobecné oblíbenosti.
A potom jsem hodinu plantala po areálu, sbalila se, vykecávala s Devátým a čekala, až začne promítání. To začalo se zpožděním, ale zase jsme si užili Peter Purvese procházejícího na centimetry od nás. Člověk se holt musí umět radovat z maličkostí.
Promítal se film z roku 1996, Enemy Within. S dabingem. Dávno ztracený český dabing v čele s Alešem Procházkou se před rokem objevil u jednoho z letošních přednášejících, který si to před tím milionem let, když to běželo na ČT1, nahrál na kazetu. Haaaaaleluja.
Bohužel jsme museli vypadnout dřív, abychom stihli bus.

Mimochodem, přesvědčila jsem se, že vydržet na conu bez jídla není zas takový problém. Od pátku do soboty do večera jsem snědla snickersku, balíček tyčinek a perníček. A dvakrát si dala úžasný Irish Cream v čajovně. Zamilovala jsem se do té čajovny, byla fakt skvělá!
Jsem ohromně spokojená. Máti je spokojená, že jsem spokojená, protože nakonec to byl můj dárek k narozkám. Pořídila jsem si knihu, Essential Guide, která vyšla hádám k padesátému výčí DW. Potom plakát velký jako kráva, s Dvanáctým, Clarou a hořícím Londýnem. Půjde nad postel. A taky spoustu placek, přirozeně. No dobře, asi tři.

Kdybych nemusela do školy, byl by to ideální víkend.